Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Jak to bylo dál

… den po dni, upravené záznamy deníčku, který jsem si psala.

Den první

Pátek 15.6. 2021

Píšu v pokoji koleje Univerzity of Alabama a vzpomínám na svá studia … v prváku jsem bydlela na Jižním městě – ty buňky by tam snesly přirovnání k tomu, kde teď jsem, ale Větrník, kde jsem bydlela pak, ani náhodou.

Tady se vstoupí do kuchyňko obýváku – lednička, kus kuchyňské linky (přístroje si musí studenti donést), křesla, gauč. Na obě strany po dvou pokojích, ke kterým patří koupelna a záchod. Dost slov, fotky poví víc.

Obývák

Část koupelny

Kuchyňka

Abych se do Huntsvillu dostala, musela jsem dvakrát přestupovat. V Amsterodamu a pak v Atlantě.

Cesta letadlem z Amsterodamu do Atlanty trvala osm hodin a dvacet minut (radši to píšu slovy, nevypadá to tak dlouhé). Hrůza, sedět tak dlouho.

V Altantě jsme byli něco před druhou místního času. Museli jsme projít pasovu a celní kontrolou (scan obou rukou, očí), vyzvednout zavazadla a znovu je nechat odbavit, projít bezpečnostní prohlídkou ( boty dolů, ruce nahoru, všechno z kapes ven), včetně prošacování. K bráně pro nástup do letadla jsme jeli vlakem (!), tak velké je to letiště.

Tam už to vypadalo velmi americky :-) snad každý s ipadem, staří mladí, totéž iphone (všimla jsem si divného způsobu používání – těžko se to popisuje, ale od té doby, co jsem několik lidí do něj viděla takhle mluvit, přemýšlím, jestli ho měli na hlasitý odposlech nebo do něj namlouvali nějaké poznámky).

Nastoupili jsme do letadla a těšili se, že tam hned budem (podle itineráře dokonce za dvě minuty, ale bohužel šlo o hodinu a dvě minuty kvůli dalšímu časovému posunu) :-) . Jenže ouha, první důstojník vzal  melouch na jiném letu, či co a my čekali, než nám přiletí. Hodinu!

Letěli jsme vysokými mraky, takovými, co z nich bude bouřka, byly nádherné. Ovšem naše minipidiletadélko (40 lidí) bylo tak obouchané, že z okna nešlo nic vyfotit (okno bylo hrozně poškrábané).

Letiště v Hunstvillu je maličké. Počkali jsme na kufry, našli chlápka v modrém tričku (už u něj byli další učitelé), počkali ještě na zbytek a vyrazili jsme se ubytovat. Jeli jsme takovým školním autobusem, jako jezdí v Simpsonových, jen nebyl žlutý, ale v barvách toho vesmírného centra.

Bydlím s Annou z Filipín a dvěma Američankami. K večeři jsme měli takovou tu “ zdravou“ školní svačinu – sendvič, něco sladkého, brambůrky – a kolu. Snědla jsem si ji venku se spolubydlícími. 

Venku bylo teplo a vlhko, ale moc se mi to líbilo, nechápu, proč všechno klimatizují – hučí to a je mi pak zima.

Den druhý 

Sobota 16.6.

Slova “ very busy day“ se na dnešní den opravdu hodí.

Ráno jsme v sedm odjeli do Space campu, nasnídali se a šli jsme se seznamovat. Jednak s vedoucími skupin, jednak s velením Space campu, jednak s zástupkyní NASA, prostě se všemi kolem. Už včera jsme byli rozděleni do týmů a dnes nám byli přiděleni vedoucí. Naše se jmenuje Marcia.

Pak jsme se seznámili se skutečným astronautem Donem Thomasem. Moc hezky vyprávěl o tom,  jak se astronautem stal, co to obnáší, promítal fotky, jak to vypadá ve stavu bez tíže a tak. Pak jsme se s ním ve skupinkách vyfotili.

Pokud jde o následující ledolamky, nebylo to nic objevného, jen jsem zase připsala mínus body hučící klimatizaci ( mimochodem, byla jsem moc ráda, že jsem si vzala s sebou bundu, nosila jsem ji vevnitř a jak mi ji ostatní zmrzlí záviděli). Venku je kolem 38 stupňů.

Amy Bartlet je pracovnice NASA, která připravuje výukové hodiny. Prošli jsme dvě – měření, jak daleko je Měsíc a tvorbu vlastního souhvězdí. Je v tom hodně pěkných nápadů, všechno by se dalo integrovat do více předmětů … Na konci bychom měli dostat desky s popisy všech hodin. Dá se dohledat i na stránkách NASA.

Následoval oběd.

Po obědě jsme šli nacvičovat na zítřejší misi Orion – přistáni na Měsíci, měřění a pokusy s rostlinami, oprava rozbiteho okna stanice. Jak nám to půjde zítra nevím, já osobně jsem ještě nenašla asi dvě třetiny kontrolek, které mám zkontrolovat až mi řídící centrum řekne. Nemůžu ani předstírat, že jsem to udělala, protože řídící středisko všechno vidí. 

Potom další výuková hodina, tentokrát jsme měli za úkol vyvinout tepelný štít, který by po tři minuty chránil přistávající astronauty. Povídání o druzích vedení tepla a o tom, jaké systémy ochrany používá NASA, bylo moc zajímavé. Suroviny na výrobu štítu jsme si museli zakoupit za kredity ( každá skupina jich měla sto) a bylo možné koupit třeba sádru, drátěnku na nádobí, těstoviny, vatu, korek a tak. Na návrh a výrobu jsme měli dvacet minut a pak následovala zkouška ohněm. Jo, kdo že byli ti astrounauti? Přece vajíčkonauti – syrová vejce, kterým se nesmělo nic stát. Naše vejce utrpělo malou hnědou skvrnu, ale po rozklepnutí bylo úplně syrové, takže jsme získali 120 bodů – druhé místo.

Oheň2

Vajíčko

Astronaut2

Před ochranou vajíček jsme začali navrhovat znak naší mise, který si  astronauti navrhují před cestou do vesmíru a pak ho mají se svým jménem na oblecích (mimochodem, ten jsme taky dostali). A tak jsme snášeli nápady a já trochu vypnula … A najednou koukám, že se kreslí znak ve tvaru jablka … Tak se ptám, proč jabko? A odpověď? Jsme přece učitelé (tak ono v Americe je ten Apple skutečně tak svázaný se školstvím,  jako symbol učitelství si vyberou jablko).

Pak večeře a prohlídka areálu Space campu. 

Den třetí

Neděle 17.6.

Po snídani jsme jeli kousek za Space camp (i kdyz ten areál je vlastně jeho součástí) autobusem. Tady jsme si vyzkoušeli zip-line (jízdu na laně) s přistáním do vody. 

Následoval rozvoj týmové spolupráce na nízkých lanech (v moc hezkém prostředí nějakého lesa, ale jeden z pokynů byl nedotýkat se žádné rostliny, mohla by být jedovatá). Proč se to jmenovalo nízká lana nevím, lano ( ani nízké ani vysoké) jsme nezahlídli ani omylem. Přechod z ostrovu na ostrov jsme dělali na teambuildingu, takže vyřešit to nebyl problém. Hned po aktivitě následoval rozbor – co se dařilo, jaká byla spolupráce, jak veleli vedoucí,… Další aktivita se jmenovala Dopravní zácpa. Dala by se hrát i na papíře. A opět rozbor.

Mise na Měsíc byla nakonec větší legrace, než jsem si myslela. Napoprvé se nám nepovedlo přistát, ale pak šlo všechno hladce, i když jsme ztratili spojení. Oprava rozbitého okna na základně na povrchu Měsíce šla docela dobře i v helmě a rukavicích. Kontrola přístrojů už byla brnkačka. Po misi následoval opět rozbor.

Po večeři jsme se učili, jak sestrojit raketu. Nejdřív jsme ale zkoumali, v jakých předmětech by se o raketách mohlo učit (asi ve všech) :-) . Rakety jsme sestrojili okolo půl deváté večer, ozdobili je a uložili do krabice na zítra, kdy je budeme vypouštět.

Den čtvrtý

Pondělí 18.6.

Dnes rano jsme se dozvěděli, jak  funguje raketoplán, jak vzlétá, jak přistavá, jak a kdy odpadnou přídavné rakety a nádrž s palivem, co se s nimi děje. Z jakých částí se raketoplán skládá, kde je posádka a tak. Přednášel někdo u něhož jsem si zapamatovala jen křestní jméno Jay, ale to, jak přednášel, se mi moc líbilo. Došlo i na písničku z Mary Popins se slovy, které popisují, na co raketoplán létá. Říkala jsem si, že jestli takhle tady učí všichni, musí děti škola neskutečně bavit.

Pak jsme zažili další výukovou hodinu (s Amy Bartlet z NASA), kde bylo naším úkolem nejprve navrhnout, kde je nevýhodnější na Marsu přistát (posuzovala se dostupnost energie – množství slunečního svitu, radiosignál a podobně) a pak jsme měli navrhnout přistávací modul a vozítko, které dopravovaný náklad (zase vajíčko) doveze na určené místo. Ještě než jsme se do toho pustili, viděli jsme videa a simulace skutečných přistání nákladu.

Zase jsme měli omezený  rozpočet, za který jsme nakupovali věci na stavbu vozítka a přistávadla. Přistávadlo muselo ochránit vozítko a vajíčko v něm při pádu z druhého patra. Taky jsme měli omezený čas, což mě teda nevyhovuje. Když se mi zdá, že to nestíhám, mám chuť všechno zahodit a utéct. Asi to tak budou mít i některé děti ve třídě …

Jak jsme dopadli? Při hodu z druhého patra jsme se skoro trefili na určené místo ( na zemi byla nakreslená mapa s vybraným místem přistání) a pak naše vozítko i kousek  ujelo, ale nevyhráli jsme.

Nácvik na misi v raketoplánu probíhal podle mě mnohem lépe než na první misi na Měsíci. Byla jsem vedoucí letu. Konečně jsem pochopila, kdo s kým mluví a kdo koho řídí. Je to fajn, že si můžeme vyzkoušet různé pozice. Moc ráda bych viděla ty experimenty, které dělají na stanici, snad k tomu bude příležitost. Ukázalo se, že když to v řídícím centru jde všechno hladce, obsluha, která nás tam trénuje, vyšle anomálii. Tu musíme podle manuálu anomálí vyřešit. Musíme rozhodnout, o kterou z poruch jde a radit těm v raketoplánu, co s tím. To je dost stresující. Jako zaměstnání bych to dělat nechtěla. Ovšem těžko by se hledalo zaměstnání, kde musí být všichni takový sehraný tým.

Od přednášky Výukové styly pro 21.století jsem si slibovala víc. Byla pěkně provedená, ale informací, které bych nevěděla, tam moc nebylo. Spíš to bylo o tom, jak při pobytu ve Space campu se žáci učí právě těm dovednostem, které jsou nyní požadovány – spolupráce, tvořivost, komunikace. To je asi fakt a bylo by paráda, si sem zaletět na školu v přírodě, ale je to trošku nereálné :-) .

Pak prohlídka muzea Saturn V. Pěkná expozice, mohli jsme si prohlédnout (i na ně sáhnout) skutečné věci, které ve vesmíru byly – na obrázku je Armstrongova (viz jmenovka) tepelná vložka do rukávu.

Po večeři se ukázalo, že ne všichni tady umí prezentovat – slidy, které byly čteny, bych takhle uměla přečíst taky. No, ale téma bylo zajímavé, šlo o ukázku výukové hodiny, kdy jsme měli navrhnout základnu na Měsíci. Každá skupina měla jiné zadání, někdo měl vybudovat třeba vědeckou základnu, někdo turistickou a tak. V té čtené prezentaci jsme se dozvěděli zase fakta, proč základnu na Měsíci chceme, co je dobré tam mít, jak by to fungovalo. Tohle je něco, co krásně motivuje a zároveň poskytuje základní informace (je to úplně jiné, než když přijdu do třídy a řeknu „tak si navrhneme základnu na Měsíci“). Na to budu myslet při hodinách. Zase jsme nakupovali moduly a dalekohledy a elektrárny za omezený rozpočet. Základnu jsme pak druhým museli prezenovat. To je moc pěkný nápad do hodin angličtiny.

Den pátý

Úterý 19.6

Po snídani výuková hodina na téma podpora života na vesmírné stanici. Podpora života stará o vodu, vzduch a tak. Zajímavé informace o tom, jak se všechno recykluje (opravdu skoro všechno) a co všechno se z toho při recyklaci musí dostat pryč. Měli jsme udělat filtr na vodu, který by z vody skrz kterou nebylo vidět, udělal pitnou, s ph okolo 7, čirou a s konduktivitou okolo 250 a množství přefiltrované vody mělo být aspoň 250 ml. Extra body se dostaly, pokud někdo ze skupiny byl tak odvážný a napil se jí. Opět jsme mohli použít různý materiál ( zaujaly mě fazole – prý mohou být kyselé nebo zásadité, záleží na druhu a těstoviny, ty obsahují karbohydráty, ale zase zakalují).

 Pak jsme se spojili videokonferencí s podmořskou stanicí poblíž Floridy, kde se jednou za rok 14 dní připravují astronauti na pobyt ve stavu bez tíže, nacvičují různé operace, pracují s  různými druhy nářadí a tak. Mluvili jsme s vědeckým pracovníkem (on sám do vesmíru nepoletí, ale provádí tam různé experimenty). Otázky jsme měli hned na začátku pobytu napsat a odevzdat a pak byli někteří vybráni, aby svou otázku položili. Spojení si chvilku dělalo, co chtělo, ale pak šlapalo hodinky. Fascinující, když si pomyslím, že byli tak daleko a poměrně hluboko a bylo to, jako bych tam seděla. Více například zde.

Pak už jsme šli na misi v raketoplánu. Byla jsem řídící letu a mým úkolem bylo dohlížet, jestli jde všechno, jak má a když byĺnějaký problém tak buď souhlasit, nebo nesouhlasit nebo vybrat z navrhovaných rešení to správné. Na obrazovkách jsme sledovali, jak raketoplán vzlétá, jak letí, jak vědečtí pracovníci pracují na vesmírné stanici (každý měl svoji roli a úkol). 

Po obědě byl astronautský výcvik. Povedlo se mi rozbít takovou židli, na které se astronauti učí v různých polohách opravovat porouchané věci. Jen jsem se na na ní trochu povozila a naklonila a už to nešlo zpátky.

Další bylo zařízení, na kterém se učí chodit při stavu bez tíže, to bylo srandovní, zkoušeli jsme si různé druhy pohybu ( hopsat jako králík, cval do strany a taková jako chůze a plavání zároveň). Na třetí mašinu jsem nešla – vypadalo to jako gyroskop a astrounauti se v něm po určitou dobu točí na všechny strany. 

Pak jsme šli vypouštět rakety. Dostali jsme motory  a šli na odpalovací rampu. Měla jsem štěstí, raketka vylétla a nespadla do stromu. I když se jí neotevřel padák, přežila dobře a povezu si ji domů. Jak ale přežije chudinka letištní zacházení s kuframa …

Pak chvilička na nákup suvenýrů (koupila jsem i sadu na sestrojování rakety a motorky k ní a prodavačka mi hned ukazovala svoji vyrobenou, vyprávěla, jak si před dlouhou dobou vypustila a jak si ji od té doby schovává).

Kino Imax a film o vesmírném odpadu – co všechno už kolem Země létá, jak se to navzájem ohrožuje a co se může stát, až se to srazí. Bylo to reálné a dost depresivní.

Po večeři dvouhodinouvá přednáška a Ed Buckbee- starý vitální pán, který od šedesátých let pracoval jako PR pro NASA se všemi astrounauty a před třiceti lety založil Space camp. Dostaneme od něj jím podepsanou knihu The real Space Cowboys, kterou o svém životě s astrounaty napsal. Fakt uměl zaujmout, byla jsem unavená, ale úplně mě probral.

Den šestý 

Středa 20.6.

Hned po snídani jsme měli jet do budovy Hudson Alpha, což je institut biotechnologie společný pro vědce a průmyslové společnosti (aby k sobě  měli blíž a transfer poznatků netrval moc dlouho). Jenže se ukázalo, že oni přijeli za námi. Ukázali nám, jak extrahovat DNA ve třídě s jednoduchými pomůckami. Při práci ná vedla tři mladičká děvčata, zapálená, schopná odpovědět na kde co, … Bylo to moc fajn, na konci jsme dostali návody na hodiny, doporučení na stažení aplikace Hudsonalpha icell. Pak jsme měli chvilku volno a oběd.

Po obědě informace o tom, že do Space campu mohou i děti nevidomé či hluché a přednáška, kde mohou učitelé získat zdarma materiál do výuky ( přednášející přinesl nějaké s sebou, mohli jsme si nabrat, co jsme chtěli…)( už mám sbaleno a vím, že kufr neunesu:-)). Pak show o životě na vesmírné stanici.

Volno a příprava na slavnostní zakončení. Nacvičovali jsme nástup, dostali odznaky se jmény (před ukončením je vzhůru nohama, při předávání je otočen správným směrem). Zakončení bylo opravdu slavnostní – slavnostní hudba při příchodu týmů do sálu, představení každého týmu. Pak proslovy zástupců NASA, Honeywellu a tak. Pak už nástup po týmech, každý team leader něco o svém týmu řekla a pak už představoval jednotlivé frekventaty, jak dostávali diplomy. Podařilo se mi někomu dát do ruky foťák, takže si můžete prohlédnout video.

Pak následovala párty s večeří, živou hudbou a tancem. Náš tým se ještě jednou společně sešel a předali jsme vedoucí Marcie tričko s naši i podpisy. Všichni jsme dostali diplom za něco  – já za rozbití té sesle :-)

Pak jsme jeli domů a mnoha objímáních na chodbě šli spát.

Den sedmý

Čtvrtek 21.6.

Odjezd, co říct víc? Opět dva přestupy, doma v pátek 22.6 dopoledne.

 


    hodnotil 1 uživatel

4 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Sice jsem tě sledovala "online", ale ráda jsem si vše pročetla znovu :)

  2. avatar

    no ještě Petra zapomněla v závěru napsat, že po příletu kupovala šaty a šla hned na ples :)
    jinak tohle je naprosto neuvěřitelný příběh a celou dobu jsem ho online sledovala s otevřenou pusou
    je úžasné jaké možnosti se dnes nabízí
     
     

  3. avatar

    Snažila jsem se Tě sledovat online, ale i tak jsem si ráda znovu přečetla Tvé záznamy. Stále mi to připadá jako neuvěřitelný sen. :-)

  4. avatar

    Já se Péťo teším na to, jak to promítneš do vyučování a zase nám o tom napíšeš.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.